„Báseň je jen svitek celulózy, filmové celulózy, celulózy. / Název je to světlo v magické krabici, černé, magické krabici, / A vy jste bílé plátno. /.../“ Motto z básnické sbírky Vítězslava Nezvala Nápisy na hroby zvolila Jana Čeňková, editorka výboru Moře láska má, snad z toho důvodu, aby Nezvalovu schopnost být fascinován, v tomto případě filmem coby novým uměleckým jazykem své doby, přiřkla i dětem. Výbor z Nezvalovy poezie, vydaný roku 2010 nakladatelstvím Meander, zaměřuje svoji pozornost právě na dětského čtenáře. Ten se stává pomyslným bílým plátnem, jež má být popsáno Nezvalovou hrou s jazykem. Ilustracemi knihu vybavil kreslíř a grafik Jan Hísek.

Výbor obsahuje Nezvalovy verše z 20. a 30. let a některé básně z pozůstalosti z 50. let 20. století. Mezi vybranými sbírkami ovšem panuje nepoměr, neboť téměř jedna čtvrtina výboru je věnována textům ze sbírky Básně na pohlednice, které asi jako jediné tvoří tematický pêle-mêle. Snad i proto jsou zároveň tyto verše zahrnuty do jedné části výboru ze čtyř. Neškodilo by zde zredukovat počet básní a doplnit jej například texty ze sbírky Nápisy na hroby, které by splnily stejnou úlohu: jsou rovněž hravé, jednoduché a převážně jen o čtyřech verších. Čtenář by tak měl možnost nahlédnout hned do dvou Nezvalových sbírek ze stejného období.

Ostatní tři části knihy Moře láska má se liší hned několika prvky. Za prvé jsou pojmenovány některým z veršů následující pasáže (a tedy korespondují s hravostí poezie na rozdíl od první části nazvané jednoduše Věci, barvy, lidé…), jsou to básně větších rozměrů a jsou tematicky ucelené. Dětský recipient se tak začne toulat po různých místech naší vlasti a dostane se až do Francie, země pro Nezvala osobně velmi inspirativní. Ve třetí části se čtenář prostřednictvím několika básní či písní z pohádkové knihy Anička skřítek a Slaměný Hubert vypraví i do světa fantazijního. Nakonec čtenáře pohltí verše nejvlastnější poetismu, završené Abecedou z Pantomimy.

Nakladatelství Meander oslavovalo vydáním výboru Moře láska má stodesáté výročí narození Vítězslava Nezvala, což je samo o sobě dobrý počin. Každé vydání výboru s sebou však nese různá úskalí – největším z nich je to, podle jakého klíče jednotlivé básně vybírat. Vzhledem k tomu, že Nezval nepsal poezii záměrně určenou pro děti, byl výběr o to složitější a snad i nevděčnější. Klíčem editorky se stala tematika, a proto nebyly a nemohly být vystiženy charaktery jednotlivých citovaných sbírek. Nabízí se ovšem otázka, proč silně emotivně laděná sbírka Matka Naděje je v celém výboru zastoupena pouhými dvěma básněmi. Stejně tak ve výboru příliš nezdomácněly surrealistické verše citované sbírky Praha s prsty deště a ani sbírka Pět minut za městem nedostala příležitost se blíže představit. Zásadní nepoměr mezi vybranými sbírkami ještě podtrhuje to, že výbor nejde napříč Nezvalovým dílem. Tematičnost se tak v tomto případě ukázala jako pouhý nástroj k zjednodušení výběru bez ohledu na vlastní charakter jednotlivých sbírek, které tak ztrácejí schopnost předávat poselství, kvůli němuž byly napsány. Možná by příště stálo za úvahu raději znovu vydat místo výboru jednu Nezvalovu sbírku, která by posléze mohla žít svým autentickým životem, aniž by jí něco ubíralo na síle, aniž by byla kvalitativně nesourodá a aniž by jí hrozilo, že by zmizely básně, které jsou jejími pilíři, úhelnými kameny.

Výbor „si klade za cíl oslovit mladého čtenáře“, jak v doslovu píše Jana Čeňková. Není ale zřejmé, jaká věková skupina má být oslovena, poněvadž pokud měřítkem vyspělosti a stáří čtenáře je to, že dovede přečíst francouzská toponyma (Place du Tertre či Saint Germain des Prés), pak pro takového recipienta již zřejmě nebude aktuální věnovat se písním z knihy Anička skřítek a Slaměný Hubert (a obráceně).

Jak to u výborů ovšem bývá, pokud čtenář pocítí, že „vy jste bílé plátno, propisované něčím ze mne a z vás“, a bude chtít být i nadále příjemcem a spolutvůrcem Nezvalovy fantazie, toto první seznámení může být cestou k další a náročnější četbě veršů z nejhravějšího období české poezie.